V krásné autobiografické knize Svět včerejška píše rakouský autor Stefan Zweig o své touze vrátit se do zlatého věku jistoty a bezpečí, jímž pro něj byla habsburská říše. Ze spisovatelova líčení nejdramatičtějších událostí, jichž byla jeho generace svědkem − zejména osudného vlivu třetí říše na jeho zemi a celou Evropu − však postupně vysvítá, že návrat ke starému dobrému Rakousko-Uhersku není možný. Zweigova generace se musí s touto skutečností vyrovnat a vydat se vstříc zcela neznámé a obtížné budoucnosti.

V určitém smyslu jsme dnes Zweigovi současníci. Neliberální populismus hluboce ovlivňuje světovou politiku. Někteří lidé se domnívají, že porážka Donalda Trumpa v USA znamená návrat k řádu nastolenému s koncem studené války. Ve skutečnosti se však před námi otevírají zcela odlišné scénáře. V Evropě neliberální populisté ani zdaleka nepřicházejí o moc a význam. To platí zvlášť pro oblast střední a východní Evropy. Jarosław Kaczyński v Polsku, Viktor Orbán v Maďarsku a úspěchy hnutí ANO v Česku nám připomínají, že liberalismus už nepředstavuje jedinou možnou cestu vývoje. Jestliže liberálové chtějí, aby jejich vidění světa v dlouhodobém horizontu zvítězilo, musí nejen nabídnout správnou diagnózu příčin současné situace, ale rovněž se naučit účinnou formou podávat to, co říkají.

Vzdor vážným důsledkům koronavirové pandemie byla světová masová média také v roce 2020 zaplněna typickou směsí zábavy a politiky.

Neliberální politici jako Jarosłav Kaczyński a Viktor Orbán velmi dobře pochopili, že v době po druhé světové válce se světová politika v dříve nevídané míře stala typem zábavy.

Karolina Wigura je socioložka a novinářka. Působí v Sociologickém ústavu Varšavské univerzity a je členkou Evropské rady pro zahraniční vztahy.

Jarosłav Kuisz je šéfredaktorem polského politického a kulturního týdeníku Kultura liberalna a odborným asistentem na Právnické a správní fakultě Varšavské univerzity.

Neměli bychom se však domnívat, že tento druh zábavy skutečně baví publikum. Je to spíše zábava zvráceného typu. Ve skutečnosti nás radikální výroky neliberálních politiků často mohou pobuřovat. Neměli bychom zapomínat, že tyto výroky rovněž mají přitažlivou formu, což znamená formu vyhovující současné povaze masových médií. Zábava nemusí znamenat, že se nás někdo snaží rozesmát.

Mnohem důležitější je schopnost upoutat a udržet si zájem a pozornost publika. Tato schopnost často představitelům neliberální politiky přináší volební vítězství.

V zemích, kde zvítězí, potom pokračují s mediální podívanou, přičemž zároveň demontují základní prvky liberální demokracie: právní stát, dělbu moci a svobodná média.

Zábava v politice nicméně není nový jev. Slogan "panem et circenses" (chléb a hry) pochází z antiky. Už mnoho staletí lidé požadují materiální statky a zábavu. Ani největší tyrani většinou nezapomínali těmto očekáváním vyhovět − což bylo i v jejich zájmu. Zábava byla také tématem filozofických úvah. Například v sedmnáctém století Blaise Pascal prohlásil, že zábava je jediná věc, která vysoce postaveným lidem umožňuje, aby přemýšleli o něčem jiném než o svých ubohých životech. Ve dvacátém století se totalitární Německo a Rusko snažily přitáhnout pozornost občanů pomocí neustálé mobilizace. Též v demokratických zemích byly po roce 1945 podniknuty různé pokusy, jak popsat dopady zábavy na občany. V šedesátých letech se dostal do módy pojem "společnost spektáklu", zavedený francouzským filozofem Guyem Debordem. V devadesátých letech vznikl k popisu tohoto fenoménu nový termín "infotainment". Ten označuje zpravodajství založené na zábavě. Když po určité době politickým analytikům, kteří se snažili vystihnout nové vztahy mezi politikou a masovými médii, přestal termín "infotainment" stačit, vynořil se pojem "politainment".

Nové stadium tohoto vývoje představuje "populisttainment". Jeho novost je záležitostí míry. Demokratičtí politikové posledních desetiletí používali zábavu k tomu, aby si vylepšili image, aby působili lidštěji. Zábava byla doplňkem ideologie a tradičně chápané stranické politiky. To všechno populisté převrátili vzhůru nohama a udělali z politiky doplněk zábavného zpravodajství a showbyznysu. Právě to činí z populisttainmentu nový politický jev.

Jeho příklady najdeme v Itálii Silvia Berlusconiho, prvního politika, který vlastní stranu Forza Italia založil na svých třech televizních stanicích a dalších společnostech. Struktury strany Forza Italia spravovali lidé z Berlusconiho médií, zejména reklamní agentury Publitalia, která vybírala kandidáty na poslance − což byli skoro vždy byznysmeni, často zaměstnanci společností patřících mediálnímu magnátovi Berlusconimu. Příběh úspěchu českého premiéra Andreje Babiše a jeho hnutí ANO bychom měli v celém jeho rozsahu srovnávat s tímto precedentem.

Je pravda, že pandemie koronaviru odhalila některé meze neliberální správy státu. Virus působil jako katalyzátor, byť v různých částech světa různými způsoby. V zemích jako Polsko a Maďarsko jsou současné režimy z velké části založeny na mechanismu jedné strany a jednoho politického vůdce a na ostré, černobílé propagandě. Tyto prostředky se nyní ukázaly jako neúčinné, neboť doba covidu-19 vyžaduje strategie opírající se o dobře zorganizované zdravotnické systémy, důvěru, spolupráci a sociální kohezi. Když Polsko na podzim 2020 čelilo rozvratu zdravotnictví a vzdělávacího systému, rozhodl se Jarosław Kaczyński raději uchýlit k pospulisttainmentu a odvést pozornost společnosti jinam, než aby se vůbec pokoušel špatně fungující systémy reformovat. Takřka úplný zákaz potratů, o němž v říjnu rozhodl ústavní soud, vyvolal masivní demonstrace v polských městech a tlačil lidi k tomu, aby se ve stavu morální paniky chvatně rozhodli, na kterou stranu se postaví. Ukázkovým příkladem této taktiky byl Kaczyńského proslov k řadovým členům strany, v němž přes sociální média vyzýval k obraně katolické církve "za každou cenu".

Tentokrát nicméně populistické metody tak úplně nefungují. Vznikla nová politická zlomová linie a Kaczyński ani nemá pod kontrolou konečný výsledek, ani nemůže vrátit džina zpátky do láhve. Nemělo by však smysl, aby liberálové vyčkávali, než populistům dojde energie úplně. Náš hlavní argument zní tak, že ačkoliv existuje mnoho důvodů, proč si populisttainment ošklivit, liberálové nikdy nebudou schopni své populistické soupeře porazit, pokud se od nich nepoučí ohledně toho, jak komunikovat.

Musí si nejen dávat pozor, aby říkali věci založené na pozitivním a věcném programu a strategii. Nadto je musí říkat přitažlivým způsobem. Vítězství Joea Bidena v amerických volbách dokázalo, že toho liberálové mohou dosáhnout a zvítězit "za časů cholery". Také u demokratů ve východní Evropě už lze zahlédnout jisté známky optimistického vývoje. Komunální liberální politikové ve Varšavě, Budapešti, Praze a Bratislavě v poslední době uplatňují některé účinné komunikační strategie. Iniciativa jménem Pakt svobodných měst, již podepsali čtyři starostové a primátoři − Rafał Trzaskowski, Gergely Karácsony, Zdeněk Hřib a Matúš Vallo −, se stala platformou sloužící nejen k vybudování chytřejších a přátelštějších měst a ke vzájemné podpoře v žádostech o evropské finance, ale také k obrodě liberálních myšlenek pro 21. století.

Klasičtí liberální myslitelé jako John Stuart Mill tvrdili, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Toto pravidlo stále platí, ale už nestačí populistům jenom nadávat. Jejich označování za fašisty už na mnohé voliče nedělá žádný dojem. Mají-li liberálové zvítězit, musí si osvojit zábavné nástroje a zároveň obnovit a chránit ideologické jádro liberální politiky: pluralismus, toleranci, důvěru, pospolitost a právní stát.

Související