Trend k polarizaci moderních společností můžeme pozorovat v posledních letech jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Příčin je více, kromě nástupu sociálních médií a anonymní digitální komunikace je to prohlubující se propast nerovnosti, která sužuje nejen liberální reflektivní společnosti citlivé na tento problém, ale rovněž ty neliberální, pokud jsou založené na tržních vztazích. Důsledkem je destrukce středních vrstev, které jsou předpokladem společenské soudržnosti.

Globální rozměr polarizace pak dokresluje konfrontace rostoucích asijských modelů založených na kolektivní identitě a respektu k autoritám se západním důrazem na lidská práva a liberální akcenty v politice. Reakcí na ekonomickou globalizaci je pak návrat k etnicitě, k volání po silném národním státu často v nejjednodušší podobě xenofobního populismu.

Epidemie covidu-19 tyto polarizující faktory ještě zvýraznila. Různé země, odlišné reakce, utajování proti otevřenosti, disciplína proti větší svobodě a autonomii jedince. Stále častější argumentace, že direktivní režimy jsou efektivnější než ty liberální a konsenzuální, však pokulhává. Zejména když je zřejmé, že počáteční cenzura informací vedla k nekontrolovatelnému šíření viru − ne náhodou se proto hovoří o "čínském Černobylu". Nicméně může se zdát praktické, že o příkazech a řešeních se v Číně nediskutuje. Rovněž je výrazně jednodušší uzavřít provinční Wu-chan než multikulturní metropoli jako New York. Při veškeré úctě ke konfuciánské etice, která má mnoho paralel s tou aristotelovskou, jež zrodila naši kulturu ctností, není možné učit se stabilizovat společnost tam, kde svoboda, zejména ta negativní, svoboda od státu, není politickou hodnotou.

Covid-19 má totalitní charakter; každého může zasáhnout a vše pohlcuje. Zdraví i veřejný diskurz. Obavy z nákazy či ztráty obživy pak kolonizují veřejný prostor i soukromé životy. Existenciální strach dále atomizuje svět i národní společenství. Globální virus tak paradoxně posiluje deglobalizační tendence. Epidemie je ze své podstaty antisociální − omezuje fyzický i společenský kontakt, což má fatální důsledky především u starších lidí, u nichž má osamění a ztráta kontaktu s blízkými zvlášť negativní vliv na psychiku a průběh onemocnění. To vede k depresím a růstu počtu sebevražd, tedy k tomu, co americký politický komentátor a bloger Ezra Klein přiléhavě nazval "sociální recesí", v níž se komunita rozpadá.

Sociální dimenze epidemie je do značné míry v rukou státní autority, která omezuje individuální svobodu, zejména interakci a pohyb osob. To spolu s převahou digitální komunikace vyvolává další atomizaci společnosti, která je zdrojem eroze kolektivní svobody, sounáležitosti a tradiční myšlenky obecného blaha.

Dle zřejmě největšího myslitele moderní doby Immanuela Kanta "svoboda je vnitřní podstatou světa". Týká se všech, podobně jako epidemie, která v rukou těch, kdo chtějí omezit autonomii jedince, je ideálním nástrojem. Ostatně "epi demos" v řečtině označuje jev, který doléhá na všechen lid. Francouzský filozof Michel Foucault to vystihl slovy, že "epidemie je snem mocných", neboť "umožňuje kontrolovat lid". Epidemie je zřejmě největším nepřítelem svobody, protože vychyluje běžná pravidla, sociální i hygienická. Zejména v prostředí s křehkou strukturou institucí mohou být lákavé pokusy změnit nouzový stav či jeho elementy v trvalou výhodu.

Uzavření společnosti je jedním z nejbolestivějších dopadů covidu-19. Střední Evropa, která kulturně a nábožensky patří k Západu, byla nezřídka opomíjená a ponechávaná napospas velmocenským ambicím Východu či autoritářským choutkám svých politických vůdců. Napětí, které se do ní více či méně pravidelně vracelo, vyvolalo i oba světové válečné konflikty s osudnými historickými důsledky.

Středoevropský meziprostor byl často "unášen" politiky, které maďarský intelektuál István Bibó nazval "falešnými realisty", ti zpravidla vytlačili idealisty západního typu. Mnozí vyrůstali na vlně lidových bouří existenciálního strachu a politické hysterie a zejména pak přízemního nacionalismu, který od obrození formuloval politické priority těchto zemí často na úkor liberálních snah. Kvůli nim rozjitřená poválečná epocha vyústila v totalitu.

Touha po otevřenosti však v této "laboratoři Západu" zůstala jako silný orientační bod. V realitě totality se nositelkou otevřenosti stala generace "otřesených", reprezentovaná jmény jako Václav Havel, Adam Michnik či György Konrad, a ukázala směr dalšího pohybu. Jejich základní charakterovou výbavou byla odvaha, možná jediná nezpochybnitelná veřejná ctnost, motivovaná ideou Západu, ideou lidských práv a respektu k lidské důstojnosti.

Posttotalitní transformace byla většinově vítána. Čas však ukázal, že některé nezbytné a dobře míněné kroky vedly k nečekaným důsledkům. Tak jako privatizace vyústila v oligarchizaci, kdy každý relevantní hráč hájí své ekonomické zájmy v mocenské sféře, ale nikdo nehájí veřejný prostor. Političtí reprezentanti pak v tomto prostředí preferují vlastní mocenské ambice před veřejným zájmem. Namísto soudržnosti jsme svědky štěpení a despektu k odlišným názorům a postojům. Úspěšného jedince v této rozporuplné době velké proměny nazval ruský sociolog Jurij Levada přiléhavě "lstivým člověkem" (lukavyj čelověk / wily man). Jedná se o adaptabilní osobu, jež se přizpůsobuje novým poměrům, ale zároveň v nich hledá mezery, které by mohla využít. Nejenže toleruje neférovost a podvodné jednání, ale je jí vlastní parazitující mentalita včetně posedlosti vlivem, a to nejen stínovým.

Polarizující populisté se snaží rozdělit národ, získat jeho větší část, prosadit se jako jediní strážci národních zájmů a vymezit se proti multikulturním trendům, proti těm, kdo nesdílejí jejich rétoriku. Původní touha po otevřenosti se mnohde změnila v izolující národovectví a nadšení z přijetí demokratických ústav vystřídal odpor k vládě práva. Zrodila se nová politická figura "pokrytecký xenofob", který se vymezuje proti všemu, co přichází zvenčí, a umně využívá sliby a sociální benefity ke korupci vlastního elektorátu. To umožňuje především prosperita plynoucí ze svobodných vazeb s vyspělými ekonomikami Západu, avšak politicky mu vyhovuje uzavřenost, prostředí covidu-19, které mimo jiné výrazně omezilo jak shromažďovací právo, tak kultivované projevy nespokojenosti.

Příčin váznoucí emancipace občanské společnosti v naší části Evropy je více, některé lze hledat v neukotvené liberální tradici či v přetrvávajícím odchodu elit z regionu, jiné v devastaci mediální krajiny politickými a oligarchickými zájmy. Epidemie nás jednoho dne opustí, přáním je, abychom v té době již nebyli za horizonty svobody, aby nás neopustil liberální model.

Liberální veřejný prostor je hodnotově mnohavrstevný a patří všem. Politická dimenze je pouze tou nejviditelnější, ale jsou i paradigmata hlubší, kulturní, environmentální či náboženská. Pandemická dimenze pak ukazuje, že zdravotní, existenciální hrozby dokážou převážit vše ostatní. Nová zkušenost mění naše postoje v nároku na ohleduplnost k ostatním, k přírodě i k budoucím generacím. Vzhledem k rozvoji biotechnologií, umělé inteligence a dopadu moderního způsobu života na změnu klimatu můžeme osud budoucích generací ovlivnit výrazněji, než ty minulé mohly formovat život náš. Covid-19 ukazuje, že civilizační rozvoj může mít překvapivé limity i konsekvence. To, co nám schází, je normativní reflexe rychle se měnícího světa, potřebujeme jak interpretaci tradičních, tak v jistém smyslu formulaci nových etických principů, jejichž prioritou bude kontinuita humanity.

Pandemie jako epidemie velkého rozsahu se stala ústředním tématem veřejného prostoru, zrodil se doslovně i obrazně pandemický veřejný prostor, ten dle mého názoru nabízí nejen konflikty mezi těmi, kdo roušky nosí a kdo je odmítají, či polarizaci mezi striktním čínským a liberálním švédským modelem. Ukázalo se, že lokální strategie se různí a mají odlišnou účinnost, nicméně bez nadnárodní spolupráce, předávání informací, edukace či vývoje a distribuce vakcíny boj s pandemií není možný. Společně žijeme v paralyzovaném světě, avšak i v něm lze sdílet pozitivní zkušenosti a účinné léčebné postupy. Pandemický otřes lze vnímat také jako šanci na spolupráci.

Západní křesťanská tradice zrodila pojem morální osoby, osobnosti disponující vnitřním hodnotovým řádem, jenž ji integruje do společenství a umožňuje pochopit vnější souvislosti její existence. Zjišťujeme, že život nespočívá na exaktně kalkulovatelných faktech, ale na neměřitelných hodnotách jako sounáležitost, reciprocita, spravedlnost, altruismus či planetární odpovědnost. Pokud takové hodnoty existují, morálka existuje také. Tím se dostáváme k největší ambici západní filozofie, snaze uvést do souladu řád politický s řádem mravním. S imperativem nežít po zvířecku okamžikem, ale otevřít se celku světa. Reflexe současného globálního otřesu znamená procitnutí, pochopení, že život v antropocénu není bez rizik, že zásadní rozpor mezi civilizací a přírodou je impulzem k hledání nové rovnováhy. V tomto smyslu věřím, že rok 2021 bude rokem naděje, pokud probíhající pandemie ukáže, že není vyloučený soulad mezi úsilím o záchranu kolektivního zdraví, mravními ideály a politickou realitou.

Související