O covidu a nalézání útěchy v umění

Během lockdownu mi nejvíc chyběla muzea, galerie a divadlo, jež jsou v mém životě nejdůležitější.

Minulou zimu jsem ve Vídni navštívila tři výstavy děl velkých mistrů: Jana van Eycka, Caravaggia a Albrechta Dürera. Před každým z obrazů jsem stála v úžasu, nikdy jsem nic takového neviděla.

Caravaggiův obraz David s hlavou Goliáše z roku 1607: taková spontánnost, živelnost. Na Dürerově výstavě černým inkoustem na zeleném papíru nakreslený Nahý autoportrét, ukazující, jak tento německý malíř viděl sám sebe v zrcadle − to je doslova nahá pravda! A van Eyckova Madona u fontány − obraz Panny Marie držící v náručí Ježíška, který ji objímá kolem krku, až se mu z toho dělají na zádech faldíky.

Někdy na ten obraz myslívám při usínání, ztělesňuje pro mě absolutní mír na Zemi.

Pandemie nás vrací zpátky k osobním zdrojům inspirace. Pro mě je umění nadčasové, dokáže zastavit čas. Je to vskutku zpodobnění skutečnosti. A opravdové, velké umění má pro současnost stejný význam, jaký mělo v době, kdy bylo vytvořeno.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:

  • Mobilní aplikaci HN
  • Web bez reklam
  • Odemykání obsahu pro přátele
  • On-line archiv od roku 1995
  • a mnoho dalšího...

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se