Kdyby Niccolo Machiavelli žil v době morové epidemie a kdyby tehdy měli Netflix, jsem si jistý, že by horlivě sledoval spíše dánský seriál Vláda než Dům z karet.

Autor Vladaře nikdy nechápal politiku jako jednoduchou cynickou hru, kterou hrají zlé postavy starající se jenom o vlastní moc. Je tudíž velmi pravděpodobné, že by Machiavelli byl fenoménem Donalda Trumpa sice znechucený, ale že by na něj nijak nezapůsobil. Teoretici demokracie bohužel čtyři roky Trumpovy vlády a to, že odmítá uznat volební porážku, nemohou prostě ignorovat. Nejnovější politická krize v USA nás vybízí k přezkoumání záhady, jež leží v samém srdci demokratických politických systémů: proč ti, kdo prohráli ve volbách, zejména stojí-li právě u moci, jsou ochotni přijmout porážku.

Podle Adama Przeworského je demokracie "systém, ve kterém vládnoucí politici prohrávají volby a po porážce odcházejí," jak píše v knize Crises of Democracy (Cambridge University Press, 2019). Zůstává ale nejasné, proč po porážce odcházejí, zejména když je výsledek těsný, společnost je silně polarizovaná a když jejich voliči vnímají vítězství druhé strany jako národní katastrofu. Bojí se, že by odmítnutím výsledků voleb mohli rozdmýchat násilí? Mají strach, že zahraniční nepřátelé budou těžit z nejistoty vzešlé z nastalého zmatku? Dělají si starosti s tím, jak jejich činy budou hodnotit historici?

Ivan Krastev je bulharský politolog. Vede sofijské Centrum pro liberální strategie a píše články pro list The New York Times. V roce 2017 vydal knihu After Europe, ve které reaguje na referendum o brexitu.

Nejpřesvědčivější odpověď je tato: vedle jistoty, že po návratu do civilního života nepřijdou o osobní svobodu a bohatství, vede sesazené politiky k uznání porážky realistické očekávání či naděje, že se v poměrně krátkém časovém horizontu vrátí do sedla. Demokracie může přežít jen v případě, věří-li dnešní poražení, že mají slušnou šanci stát se zítřejšími vítězi.

Jinak řečeno, nejdůležitějšími volbami jsou v demokracii ty příští. Proto, jak zní známé klišé, volební kampaň začíná hned po zveřejnění posledních volebních výsledků. Místo toho, aby vyrazili do ulic anebo se zabarikádovali ve svých kancelářích, poražení raději přetavují své zklamání do příprav na další kolo. Tento způsob ovládání politické frustrace však zjevně vyžaduje, aby poražení měli důvěru, že se budou moci vrátit a bojovat dál. Bez očekávání odvetného zápasu hrozí, že se rozčarování poražených vylije mimo zákonně stanovené postupy a vyvolá davové násilí nebo byrokratický převrat.

Proč tedy Trump odmítl uznat zřejmou volební porážku? Proč prostě neprohlásil, že bude znovu kandidovat v roce 2024? Koneckonců letos dostal víc hlasů než před čtyřmi lety. Vlastně dostal druhý největší počet hlasů ze všech prezidentských kandidátů v dějinách Spojených států. Pokud si chtěl zachovat tvář a zajistit, aby jeho voliči zůstali aktivní, nestačil by sebejistý slib, že bude kandidovat v příštích volbách a vyhraje?

Nejlepším vysvětlením toho, proč Trump odmítá uznat skutečnost, je podle mě temný, dokonce apokalyptický pohled na budoucnost, který sdílí se svými početnými skalními příznivci. Tento apokalyptický způsob myšlení charakterizuje přesvědčení, že "demografie je osud", a nejlépe jej vystihuje Trumpův výrok z doby před volbami v roce 2016, jak ho v článku Trump says 2016 is the GOP's last chance to win zpravodajského webu The Hill citoval Harper Neidig: "Myslím si, že tyhle volby jsou poslední, které republikáni můžou vyhrát, protože přes hranice bude proudit příliv imigrantů, protože budou přicházet ilegální imigranti, kteří pak získají legální status a budou mít možnost hlasovat, a až se tohle všechno stane, tak bude po všem." Je-li demografie osud a patříte-li ke zmenšující se většině, plyne z toho, že už nemůžete mít důvěru v to, že demokracie bude bránit vaše zájmy a hodnoty.

Trumpův případ by měl Evropany varovat před vážnými riziky politiky ovládané demografickými obavami. V demokracii záleží na číslech. Když se čísla změní, politická moc přejde do jiných rukou. Demografické změny formují politickou moc stejně, jako voda formuje kámen. Demokratický narativ trvá na tom, že moc přechází do jiných rukou proto, že se mění názory voličů. Ve skutečnosti však k tomu může dojít také tehdy, když se změní složení obyvatelstva. Například může dosáhnout plnoletosti nová generace, která má silné sdílené preference, jako tomu bylo u západních demokracií v šedesátých a sedmdesátých letech. Anebo se může k politickému společenství připojit početná skupina nových voličů, která jej přetvoří. To se stalo v mnoha zemích, když bylo zavedeno všeobecné volební právo a dělnická třída získala možnost hlasovat. Došlo k tomu rovněž v Izraeli, když se tam po skončení studené války přistěhovalo velké množství Židů z bývalého Sovětského svazu, kteří se stali občany Izraele a tím změnili podobu tamní politické scény. Ve střední nebo východní Evropě se tento fenomén projevuje ještě v jiné podobě. Odstěhovaly se odtamtud miliony lidí, hlavně směrem na západ, což vedlo k poklesu moci tamních liberálních sil, jelikož k emigrantům patří mnoho jejich voličů.

Strach, že se ocitnete v menšině, je v politice hluboce zakořeněný. Zvlášť silný je v demokratické politice, kde být v menšině znamená být přehlasován. V demokracii je nejdůležitější mít většinu. Vzdor obecně přijímanému mínění existuje u demokratických režimů větší riziko, že provedou etnické čistky, než u režimů autoritářských.

To, že na začátku 21. století roste důležitost většinového postavení, je paradoxně způsobeno ústřední rolí, již v liberálních představách 20. století hrála politická práva menšin. "Překvapením není, že jen málo demokracií je liberálních," tvrdí ve stati The Political Economy of Liberal Democracy (2019) Dani Rodrik, politický ekonom z Harvardu, "ale spíš to, že liberální demokracie vůbec existují." Podle jeho definice se liberální demokracie vyznačuje tím, že dokáže hájit tři druhy práv současně: vlastnická, politická i občanská. Vlastnická práva chrání majitele a investory před vyvlastněním ze strany státu nebo jiných skupin. Politická práva zaručují svobodné a spravedlivé volby a dovolují jejich vítězům vládnout. Občanská práva zaručují rovnost před zákonem a zabraňují diskriminaci v poskytování veřejných statků, jako jsou spravedlnost, bezpečí, vzdělání a zdraví. Vlastnická práva jsou výhodná hlavně pro bohatou, majetnou elitu, takže jejich realizace je zajištěna silou peněz.

Politická práva jsou výhodná pro většinu, tedy organizované masy, takže je ochraňuje síla množství. Oproti tomu občanská práva prospívají těm, kdo obvykle nemohou těžit z výhod privilegií nebo moci − etnickým, náboženským nebo ideologickým menšinám −, a sama možnost, že je někdo bude hájit, existuje jen za předpokladu, že si většina občanů neustále představuje sebe samotné jako budoucí menšiny.

Aby umožnili existenci liberální demokracie, teoretici demokracie ve dvacátém století zdůrazňovali křehkost většinového postavení. Heslo liberálních demokracií znělo "Všichni jsme menšiny". Být menšinou však také znamenalo být ohrožený. "Moderní věk je židovský věk, a především dvacáté století je židovské století," napsal historik Yuri Slezkine. Podle něj bylo dvacáté století židovské proto, že "modernizace spočívá v tom, že se všichni stěhují do měst a stávají se pohyblivými, gramotnými, výmluvnými, intelektuálně sofistikovanými, úzkostlivými v péči o tělo a přizpůsobivými ve volbě povolání. … Jinými slovy modernizace spočívá v tom, že se každý stává Židem," píše v knize The Jewish Century (Princeton University Press, 2004). Dvacáté století ale bylo židovské také proto, že umožnilo, aby si všechny etnické, společenské nebo politické skupiny představovaly, že to, co se stalo Židům, se může stát i jim. "Proč bych měl být menšinou ve tvé zemi, když ty můžeš být menšinou v mé zemi" − to bylo hlavní téma řady občanských válek, které ve 20. století vypukly.

Trumpova éra poskytuje Evropanům dvojí znepokojivé poučení: zaprvé, demografický pokles, s nímž se potýkají etnické většiny v řadě evropských společností, bude nadále udržovat zájem o nativistickou politiku.

A co je ještě znepokojivější: když většiny začínají věřit, že jejich demografické vyhlídky jsou beznadějné, přestávají ctít pravidla demokracie.

Související