Na českých horách to v zimě i v létě hraje všemi barvami − rodiny v trikotech nebo kombinézách sjíždí a vyjíždí kopce na pestrých kolech či lyžích. A v tom, kolik se k bicyklům či sjezdovkám hlásí lidí, patří Česko k premiantům. Zároveň ale dvě třetiny zdejší populace podle statistiků přiznávají, že trpí nějakou formou nadváhy a že by se měly více hýbat. Pohyb mají Češi v krvi, byť trochu jinak, než to chápeme dnes.

Pohyb a sport byly v moderních dějinách vždy propojené s politikou. Začalo to v 19. století, kdy se do módy dostaly tělovýchovné spolky, jako byl Sokol. Jejich hlavní rolí ovšem bylo tužit ducha, ne tak tělo. Za první republiky a před druhou světovou válkou se zase do soupeření promítaly neshody mezi Čechy a Němci, takže si dělali různé organizační naschvály, aby třeba kajakáři nemohli mezi sebou soutěžit. A po roce 1948 podřídili sport totálně potřebám státu komunisté, kteří přijali sovětský model řízení. "Lidé to neradi slyší, ale sportu se velmi dobře daří v totalitních režimech. Od nacistického Německa přes Sovětský svaz až po dnešní Čínu," vysvětluje Marek Waic.

Není moc lidí, kteří by toho o roli sportu ve společnosti a v historii, zvláště té české, věděli víc. Waic je profesorem na pražské Fakultě tělesné výchovy a sportu UK a o vztahu sportu a totalitarismu nebo o tělovýchově jako prostředku národní emancipace vydal několik knih a dlouhodobě o nich přednáší. Když má říct, zda jsou ale Češi něčím mimořádní, zda se v postoji ke sportu a pohybu nějak liší od sousedů, jen mávne rukou − nic takového jako výhradně české dějiny nebo české sportování není, vše je součástí středoevropské historie. Opravdu? "Tramping a s ním spojená westernová romantika jsou výlučně české záležitosti," usměje se.

Marek Waic (64)

Rodák ze Strakonic, absolvent Filozofické fakulty UK. Profesuru získal v roce 2008 v oboru sportovní humanistika. Dlouhodobě se věnuje historii skautingu a trampingu, česko-německým vztahům v oblasti tělovýchovy, roli sportu v politice a naopak. Patří k největším znalcům českého trampského hnutí, sám je oddaným turistou. Hrál fotbal a pravidelně jezdí na kole.

Pane profesore, sportujeme dnes víc než před 50 nebo 100 lety?

Na začátek byste lehčí otázku neměl? Společnost se mění a epochy jsou to těžko srovnatelné. Když vezmeme období zhruba do první světové války, musíme rozdělit tělovýchovu a sport. To kvůli školní tělesné výchově, které tak říkáme od roku 1869, kdy se objevila na základních školách, až dodnes. Nicméně tradičně o tělesné výchově mluvíme v souvislosti s velkými tělovýchovnými organizacemi, ze kterých je nejznámější Sokol. Až do roku 1948 mají tyto organizace především národnostní poslání, v případě dělnické nebo katolické tělovýchovy ještě také sociální a konfesní. Kdežto sport je tradičně chápán, jak ostatně vyplývá z etymologie slova sport (z anglického disport − pozn. red.), tedy bavit se, jako něco, co je individuální, kde je kladen důraz na výkon. Proto také sokolové sport až do první světové války odmítali.

Sport odmítali, nebo se jen odmítali koukat na tělesnou zdatnost pohledem výkonnosti?

Když to trochu nadsadím, odmítali filozofii sportu jako takovou. Ale zdaleka ne všichni, to pozor. Jenom část, hlavně sokolští cvičitelé, protože pro ně byly pohybové aktivity sice nesmírně důležité, ale byly nástrojem.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 80 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:

  • Mobilní aplikaci HN
  • Web bez reklam
  • Odemykání obsahu svým přátelům
  • Přístup do on-line archivu od roku 1995
  • a mnoho dalšího...

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se