Pokaždé mi to chvíli trvá: než se rozhoupu a převléknu, než se protáhnu, než vyběhnu, než se začnu cítit více dobře než blbě. Nikdy mě to naštěstí moc nebolí − ani na začátku, ani při doběhu. Pořád se ještě cítím mladý a hlavně se spíš tak nějak ploužím v lese za domem, než že bych posouval hranice lidských možností. Ale když pak zpocený beru za kliku, jsem rád, že jsem do toho lesa šel. Že jsem překonal lenost, stres, děti, hlad, prostě cokoliv, kvůli čemu bych mohl zůstat doma.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 80 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:

  • Mobilní aplikaci HN
  • Web bez reklam
  • Odemykání obsahu pro přátele
  • On-line archiv od roku 1995
  • a mnoho dalšího...

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se